Kult Rozumu a Nejvyšší bytosti

T. G. MASARYK

KULT ROZUMU A
NEJVYŠŠÍ BYTOSTI

oHH;^

maléprAce U velkých autorů

KULT ROZUMU
A NEJVYSSI BYTOSTI

T. G. MASARYK

KULT ROZUMU

A nejvyssi bytosti

( 1793 - 1794 )

1934

NAKLADATEL ADOLF SYNEK V PRAZE

o liberté! que de crimes
on commet m ton nom!

Mme Roland

ještě pátého října roku 1789 francouzský král Lud-
vík XVI. napsal do svého deníku: >Hon u Chátillonu; za-
bil 81 kusů ; událostmi vyrušen4 — >udáIosťl< byly prvé
bouřné projevy revoluce, jež slabošského krále zbavila
trůnu a života. Za 13 let prožít 1562 dní na honé — jak
podivná to chlouba v ústech francouzského vladaře XVIII.
stoletíl Ludvík se z historie ničemu nenaučil a znamením
doby nerozumél. Zdali kdy pamatoval na osudy Karla 1.
a Jakuba IL? Vzpomněl, že si před stočfyřiačtyřiceti lety
radikální independeníé podmanili trojjediné království an-
glické a odpravili krále pro >papism< a zemězradu? Vzpom-
něl, že syn Karlův, Jakub IL, chránénec jeho předchůdce
Ludvíka XIV., také ztratil trůn pro »papísm< ještě zřejměj-
ší a pro usilování o absolutní monarchii podle vzoru fran-
couzského? Ludvík XVL se dopouštěl všech chyb těchto
svých předchůdců a připojil ještě svou zvlášmí, chabou,
neupřímnou povolnost netoliko hnutí reformnímu, a lei re-
volučnímu. 1 Ludvík XVI. byl revolucionář, byť často proti
přání a nevěda; nedělajíť se revoluce jen zdola, ale i sho
ra, a platí to pravidlem o revolucích všech, jistě o fran-
couzské.

Francouzská revoluce je pokračováním revoluce v ce-
lé Evropě v nové době zahájené. Revoluce ta se začala

5

u nás v Cechách, vedla se pak v zemích ostaíních a vede
se posud v rozličných formách. Jakmile se v nové dobé
proti pevné společenské a státní organisaci, založené na
Katolicismu, začal bo) o samy ty základy, nutné se dosta-
vily převraty politické a sociální; nové názory nábožen-
ské, nové názory o církvi a státu, nové názory vědecké a
umělecké, slovem nový názor na život a na svět nutné
způsobily převraty, a to netoliko převraty mírné, nýbrž
i násilné, neboť nestály proti sobě jen názory, ale lidé,
meče. Proti reformě se stavěla protireforma, a tak vzni-
kaly revoluce. Reforma často byla následována revolucí.
U nás po mírnějších Husitech přišli radikální Táboří, v An-
glii po mírnějších anglikánech a presbyteriánech opano-
vali radikální índependenťi. ve Francii po mírnějších gi-
rondistech řádili radikální jakobíní a ještě radikálnější frak-
ce komuny pařížské.

Francouzská revoluce má týž význam v novém vývo-
ji náboženském jako revoluce v ostatních zemích Evropy.
Ve Francii se podařilo potlačit protestantism; ale nepoda-
řilo se potlačit skepsi a ducha proíikatolického. Naopak,
(a skepse byla ve Francii tím silnější a hlodavější, jako ve
všech zemích, které zůstaly katolické. Tam, kde se orga-
nisovala společnost a stát moderní na protestantismu, byla
provedena revoluce jednou provždy; v zemích katolických
revoluce zůstává jaksi chronickou a latentní — dojísta hi-
storie nové doby nepoučuje o tom nadarmo, že revoluč-
ní kvas je mnohem silnější v zemích katolických nežli
v protestantských. Revoluce v našem století jsou a byly
vlastně jen v zemích katolických (a pravoslavných). V těch-
to zemích náboženství a církev proti novým názorům stojí
příkřeji, konservatism je radikálnější, a odsud ten radikál-
nější boj starého a nového. V té příčině Francie je přímo
typická, a francouzská revoluce právě i s této stránky je
bohatým zdrojem poučení.

Kdo pochopí sociální a politický vliv církví a nábo-
ženství a obzvláště katolicismu, snadno pochopí tento cha-

6

rakťer francouzské revoluce: arci (akové hlubší nazírání ne-
snáší se s (ím mělkým a neupřímným liberalismem —
hlavně neupřímnými — jenž dnes spravuje úsudky o po-
litice a historickém vývoji. Ostatně není třeba ani hloub-
ky. jen trocha pozornosti. Ptejme se jen: proč francouzská
revoluce dostoupila své výše tenkráte, když zrušila státní
katolicism a prohlásila náboženství nové? Není mezí te-
rorem roku 1793 a 1794 a zaváděním nových kultů žád-
né příčinné souvislosti? Kdo chce k té otázce podat od-
povéd poněkud správnou, odpoví si zároveň na otázku
po poměru politického vývoje národů a jeho souvislostí
s vývojem názoru náboženských a filosofických. 1 politika
má své kořeny v názorech na svět a na život — hlubší
politika předpokládá hlubší názory iheoretícké a živější
snahy a city, povrchní politice stačí povrchní filosofie a
chabé úsilí.

Je tomu letos právě sto let, co se v Paříži a ve Francii
uvedlo nové náboženství Rozumu a brzy po něm nábo-
ženství Nejvyšší Bytosti. Před sto lety byla v dómu Notre-
Dáme slavena bohyně Rozumu — letos na usmíření to-
hoto rouhání pařížský kardinál Richard předpisuje zvláštní
smiřovací pobožnost. Před sto lety utvrzovali republiku
její zakladatelé novým náboženstvím, krajním bojem proti
katolicismu, po stu letech katolícísm se utvrzuje republi-
kou, uznávaje právě tu vládní formu, která ve Francií od
sta let ho neuznávala — v tom že by se netajil veliký
problém moderního vývoje, v tom že by se nejevila vnitřní
souvislost státu a církve, politiky, náboženství a filosofie?

Na tu souvislost, na určitém příkladě, čtenáře chceme
upozornit. Nemůžeme ovšem vypisovat francouzskou re-
voluci celou, ale pokusíme se zachytit tu její stránku cír-
kevné-náboženskou, jak k tomu upomínka na kult Roz-
umu a Nejvyšší Bytostí vybízí. Dkolu svému chceme vy-
hovět takovým způsobem, aby se věc stala patrnou z udá-
lostí Samých.

7

Politickou a sociální revoluci francouzskou předchá-
zela revoluce ve smyšlení společností; revoluce ta trvala
dlouho, byla hluboká, a mélí v ní činnou účast i kruhové
ti, kdo se potom postavili proti výbuchu politickému. Re-
voluce ve smyšlení byla provedena filosofií Descartovou
a vší novou filosofií a literaturou; revolucí tu provádél
však také Ludvík XIV., prováděl ji Richelieu a všichni ti
státníci, kteří se z politických důvodů spojovali s odpůrci
katolicismu; revoluci tu provádél nemravný dvůr versaill-
ský, provádél ji král, jenž chtěl ve své říši vyniknout jako
nejlepší kuchař a Beaumarchaisovým jedovatým Mémoí-
rúm, podkopávajícím všecku autoritu státní, neméně se tě-
šil než nevzdělaná, hrubá Dubarry. Když dvůr a aristokra-
cie pochvalou zasypávala >Fígarovu svatbui a smála se. že
ten chudák Figaro, jen aby se uživil, potřebuje více roz-
umu, než bylo potřeba za posledních sto let k vládě — ve
Španělsku — co jiného za chvíli hlásal Mirabeau?

Filosofií byla připravena dogmatika nového kultu Roz-
umu i kultu Nejvyšší Bytostí. A filosofie v století XVlll.
nevypracovala jen tuto, jak ji nazýváme, dogmatiku nové-
ho náboženství, nýbrž připravila pro ni i velikou masu
věřících. Bylať ta filosofie po výtce filosofií populární, byť
ovšem populárnost tenkráte neměla tak široký význam
jako dnes; ale filosofie ta se líbila korunovaným hlavám,
vzdělané třídy, šlechta, kněžstvo a bohatší měšťanstvo byly
odchovány spisy Voltairovými a jiných filosofů.

Ve filosofii byly dva směry, radikálnější a mírnější.
Radikálnější se končil vysloveným atheismem a materiali-
smem — směr to barona Holbacha; mírnější strany vede-
ny byly Voltairem, Rousseauem — směr to v podstatě to-
tožný s anglickým deismem a s německým osvětnictvím
(»Auíklárungsphilosophie<). Avšak co do účinků radikál-
ní směr atheístický neměl daleko té působivosti jako směr
umírněný; radikálové sklízeli, co Volíaíre zasel. Voltaíre
věřil v Boha a chtěl ho dokonce vynalézti, ale tato jeho
víra neměla vlivu praktického; za to působily jeho ůsměš-

6

ky nad řádem náboženským a nad církví, a působily, jak
už řečeno, ve sméru radikálním. Většina lidí se přirozené
přidržela Voltairovy kritiky jednotlivých dogmat, obřadů
a politického a sociálního působení církve a náboženství,
i bylo jí pak lhostejno, že jejich učitel věřil v Boha. Vá-
lečné heslo >écrasez Tinfame^ — tomu rozuměli a toho se
drželi, ať už se slovům dává výklad: zničte neCestnou^ to-
tiž církev anebo pověru, anebo nečestné, totiž náboženství,
anebo dokonce nečestného, totiž Krista: praktický účin vždy
byl týž. Krajní nepřátelství k církvi, a in concreto ke stavu
duchovnímu.

Někteří novější pokrokoví dějepisci jaksi se vyhýbají
protináboženské stránce revoluce asi tak, jako se konser-
vativní historici vyhýbají inkvisíci a podobným událostem.
Pravdě se tím neslouží, nezíská tím ani filosofie, ani nábo-
ženství.

Z novějších francouzských historiků právě o kultu Roz-
umu a Nejvyšší Bytosti tak podivným způsobem soudí
Aulard.^j Nechci mu křivdit, možná, že se, vydávaje roz-
manitá akta z doby francouzské revoluce, ztratil v podrob-
nostech a zásad nevidí. Aulard tedy dokazuje, že pokusy
zničit křesťanství a zavést nové náboženství Rozumu ne-
byly plodem filosofické ideje napřed ustanovené a pro-
myšlené fanatické soustavy. Zákonodárné shromáždění a
konvent nechtěly prý zničit katolicismu; do roku 1792, a
ještě po pádu králově, státní náboženství vládou se re-
spektovalo. Aulard dokonce vidí v zavedení kultu Roz-
umu prostředek obrany proti duchovenstvu, které se sta-
vělo proti novým řádům revolucí ustanoveným, alespoň
nový kult nebyl prý natolik protináboženským převratem,
nakolik prostředkem národní obrany.

Aulard má potud pravdu, že ti. kteří kult Rozumu za-
váděli, neměli žádné soustavné filosofie; ale z toho nejde.

0 Aulard : Le cuke de la Raison et de l'Ftre supréme,
1892.

9

že ho filosofické soustavy nepřipravovaly. Proto však, že
novy kulí rychle zanikl a v duší národa žádných hlubo-
kých sledů nezanechal, nelze dovozovat, že atheistický pře-
vrať byl )en povrchní a více politický než náboženský:
povrchní byl a sméšný všecek ten kult, povrchní a sméšní
byli demagogičtí faiseurové (eho, ale fakt, že bylo oficíál-
né zrušeno státní náboženství, že byla zrušena bohopocía
a že chrámy křesťanské po celé Francii třeba i po krátkou
dobu přeménény byly v chrámy Rozumu a později Nej-
vyšší Bytosti — fakt ten a celá řada faktů předchozích a
jej způsobivších je symptomem veliké a hluboké změny
v smýšlení francouzského národa v tom ovšem dosahu,
který roku 1793 ►národa mél. Aulard arci ukazuje k tomu,
že prý prvou příčinou vystoupení proti oficiálnímu kato-
licismu stal se odpor kněží proti občanské přísaze; když
prý se duchovenstvo vymykalo příkazům vlády, teprve
potom a proto zákonodárné shromáždění musilo se po-
stavit proti knéžím, odpírajícím vládě poslušenství, ale
vláda prý stíhala Jen jednotlivce a nikoli jejich učení. Jak-
mile prý se církev spojila s odpůrci republiky, republika
se postavila přirozené proti ní, a radikální změna nastala,
když se na některých místech poznala agitace duchoven-
stva proti republice. Protináboženské hnutí a zejména za-
vedení kultu Rozumu podle Aularda tedy sluší vyložití
hrozícími politickými událostmi, taktikou církve, nepřátel-
skou republice a sebeobranou republikánské vlády.

Proti tomu za sebe opět můžeme jen říci, že Aulard
správné líčí bezprostřední příčiny protináboženského, pro-
tikatolického hnutí, ale tím nikterak není vyloženo a po-
chopeno hnutí samo a Jeho kulturní význam.

Že nebylo všecko duchovenstvo poslusno revoluční
vlády — tomu se nelze divit, ani nelze duchovenstva pro-
to odsuzovat. Vina francouzského duchovenstva, a to Au-
lard také a správně vytýká. Je v tom, že svým světským ži-
votem a svým náboženským indiferentismem podkopalo
v nejširšich vrstvách všecku úctu k náboženství a k svému

to

stavu. Nejeden abbé hlásal totéž, co hlásal Voltaíre — jaký
tedy div. když se lid držel toho, co vidél a co slyšel.
>Chcete< — ptá se Volťaire — >ahy národ váš byl silný a
mocny? Ať tedy stát panuje nad církví.< A totéž hlásal
abbé Raynal: >Není jiného koncília nežli ministerská rada
královská. Kde se shromáždili vládcové žerné, tam se shro-
máždila i církev , . . Není jiných apoštolů než zákonodár-
ce a jeho služebníci. Není jiných svátých knih nežli ty. jež
byly za svaté uznány. Není jiného božského práva než
blaho stáfu.4 Tak psal před revolucí knéz. a k tomu cho-
vanec jesuitů, jehož liberalísm roku 1781 parlamentu tak
se nelíbil, že jeho slavný spis spálil ... A podobných fran-
couzských abbé bylo před revolucí velmi mnoho. Aťhei-
sťa Helveťíus nepsal po Raynalovi příkřeji, propovědév,
že wšecko stává se zákonným pro blaho obecné< — slu-
žebníci církve pravé ve Francií proti tradicím velikých pa-
pežů úsilně zvětšovali moc královskou a obestřeli stát glo-
riolou, před kterou se roku 1 793 atheisťé kořili v prachu.. .
Právem řekl o Richelíeuovi jiný novější historik francouz-
ský. že tento kardinál přivedl do vnitřní politiky jakýsi
mysťicísm: >Věřil v království téměř tolik, kolík v božství.
Pfíspél k tomu, že se z monarchie stal druh polonábožen-
stvU^) Ano — hierarchové francouzští neprotivili se ab-
solutismu Ludvíka XIV., naopak pracovali k jeho zesílení,
domnívajíce se, že užijí mocí jeho ye svém prospěchu. Po
královi, jenž vydal hrdé heslo >síáí jsem já<, staly se ve
Francii státem maítressy Ludvíka XV.; darmo chráněnec
markýzky Pompadourové Mercier de la Riviéře dokazo-
val, že despotísm je euklidovsky oprávněný, tedy jako ma-
thematika jistý a správný, Knéz Sieyés — opět knéz —
stal se hlavním duchovním rádcem revoluce. Abbé Sieycs
z gruntu vyvrátil dílo kardinála Ríchelíeu. »Co je třetí stav?
Všecko. Co byl posud? Nic. Co chce? Něčím býti.< Od-
povědí k těmto známým třem otázkám bylo slavnostní

3) D'A věnci: Ríchelíeu et U montrchíe absoluCr IV., 1890.

11

prohlášení lidských a občanských prtiv Stcvéícm rcdigo
váných. Když vnuk Ludvíka klV. pcKvrdíl ta(o práva a
konstituci na nich zbudovanou svpu přísahou, bylo již po-
zdě — trůn i oltář byly otřeseny a již již padaly... vnu-
kové Richelíeuovi udělali z Notre-Dame chrám Rozumu
a vojenský depot vína. Oltář ve Francii příliš sloužil trů-
nu — >a jeho ruce spletly posledního kněze střeva a udě-
laly provaz na posledního krále<, věštil surovým pro-
roctvím v jednom ze svých kusů Diderot. A jakoby na
potvrzení toho, credo z církevní missa solemnis (zapome-
nutého nyní komponisty Holtzmanna] stalo se válečným
zpěvem revolučním — v marseillaise . . .

Hnutí protináboženské nebylo zahájeno revolučními
vládami, nýbrž vládou nešťastného toho slabocha, krále
Ludvíka samého, a ten pokračoval na dráze jasné vytčené
již roku 1764 zrušením řádu jesuitského. Hned na počátku
revolučního kvašení (13. února 1790) byly zrušeny sliby
klášterní, a v prosinci téhož roku (26.) král potvrdil civilní
zřízení duchovenstva. Podle tohoto zřízení obce si volily fa-
ráře, departementy biskupa; duchovní soudnictví bylo zru-
šeno a papeži neponecháno ani právo díspensační a právo
kanonického ustanovování. Král i v tomto případě, jako
v jiných, jednal neupřímně; doufal, že odpor papežův za-
straší navrhovatele — avšak přepočítal se král.

Shromáždění zákonodárné jednalo podle nového zá-
kona. Církevní administrace se upravila podle zásad nové
ústavy, rozméřujíc na příklad biskupské díecése podle no-
vého politického rozdělení departemeníního. Nejdůrazněji
hájilo autority státní proti církvi, žádajíc po kněžích, aby
na ústavu přísahali. Knězi, kteří tomu odpírali, bylí dáni
do výslužby; ovšem právě odsud vznikaly ustavičné spory
a vzájemná nedůvěra. Nepřísahaloť na ústavu více než tře-
tina knéží.

Avšak hnutí radikální rostlo; a když konečně král od-

12

sťranén a odpraven (21. ledna 1793), teror revoluční jevil
se také v hnulí náboženském. Konvent republikánské vlády
snažil se sice v otázkách náboženských bytí zdrželivým,
ale přece krok za krokem povoloval nátlaku.

Nátlak ten se jevil nejurčitéji v nejrozmanitéjších ra*
dikálních peticích, jako na příklad, aby se knéží neplatili
z veřejných penéz, aby se zakázaly veřejné obřady církevní
a tak podobné. Avšak přicházely i petice, aby byl katolický
kult zachován. Konvent se ledy snažil býlí nestranným,
hrade se za svobodu svédomí a kultu. Přece však rozhodné
stranil radikalismu. Nařídil, aby biskupové neméli důcho-
du ročního, přesahujícího 6000 franků; avšak schválil také
kněžské sňatky, jež se už delší dobu zavíraly,

Protícírkevní a ín concreťo proííknéžský smér rostl.
Deputace učitelů na příklad žádala konvent, aby se zavedlo
vyučování nucené a bezplatné; dííé (!) však předneslo žá-
dost, aby se místo modlitby k tak řečenému Bohu vyučo-
valo zásadami rovnosti, lidskosti a konstituce.

Když přicházely petice z rozličných mést. aby se zvony
přelívaly v déla, konvent, Jakoby z důvodů politických,
dal svolení, žádaje, aby v každé faře zůstalo po jednom
zvonu, ostatní aby se do mésíce vládé daly k disposici.
Zvony se tedy sdélávaly s véží. Když zvony, tedy i ostatní
nářadí církevní — řekli si vášniví záštitníci republiky, k nímž
se zajisté ochotné přidávali lidé, kterým při věcí nešlo než
o zisk. Olupovaly se kostely a chrámy, cenná nářadí po-
svátná hromadné se svážela, prodávala anebo přelévala
v zlato a stříbro pro účely obecné a státní. Ze pří tom sva-
tokupectví stát zle pochodil, netřeba ani zvláště vytýkat;
vlastenecké svatolupičství nezřídka se končilo hnusným
hýřením, aleluja s carmagnolou byly v divokém spojení.

V čele radikálního směru protináboženského a církev-
ního kráčela komuna pařížská. V jednotlivých okresích
města byl postupné zrušován katolický kulí a s ním i ná-
boženství samo. Co se v Paříži dálo. bylo, alespoň v ideí,
vysloveným atheismem. Naproti tomu konvent a Jakobíni

13

přestali na deísmu. Při důležitostí, kterou v centralisované
Francii hlavni město mělo, a živou agitací, která se z Paříže
v městech venkovských zahájila, snadno lze vysvětlit, ze
příklad Paříže silně působil.

Iniciativa v Paříži připadla Chaumettovi.

Chaumefte nebyl člověk zlý ani špatný; naopak usilo-
val o povznesení lidu a o pořádek v obecních institucích.
Chtěl, aby se lidu dostalo vyučování, staral se o chudinu.
On na příklad potlačoval prostitucí, pokládaje jí za zbytek
monarchismu a katolicismu, vykládaje zlo existencí lidí ne-
činných (šlechty) a neženatých (kléru). Ve věcech nábožen-
ských byl fanatik, obmezený fanatik. Chaumette toho do-
vedl, že komuna zakázala — 14. října — všecek církevní
obřad mimo chrámy; zakázal církevní obřady pohřební, a
obřady civilní pro bohaté i chudé měly býti stejné. Na
hřbitovy byla postavena socha spánku a zasazeny na místě
smumých cypřišů stromy veselé a silnou vůní vydávající —
strach před smrtí patrně takto se měl překonat. Zakázán
byl všecek pouliční prodej náboženských obrázků a tak
podobně — vůbec náboženství úplné mělo být zatlačeno
z veřejností. Proto konečně i sochy Panny Marie byly všude
nahrazeny sochami Maraťa a Lepelletiera.

Vedle Chaumeťťa v témž směru snažili se ještě Glootz
a Héberť.

Pruský baron Glootz, přišlý do Paříže »represcntovať
člověčenstvo^, byl nadšeným hlasatelem a misionářem vše-
obecné, všelidské republiky a kultu Rozumu. Jeho vyznání
znělo: Není jiného Boha než příroda, není jiného suveréna
než člověčenstvo, národ je Bůh I O své všeobecné republice
napsal i spis. jsa vůbec literárně činný.

Z trojlístku sujet skutečně zlé a špatné byl Hébert. Svou
filosofii, důstojnou sluhy vyhnaného ze služby pro krádež,
zjevoval v mizerném demagogickém plátku Pére Duchesne,
a všecku svou nízkost prokázal ve falešném svědectví proti
královně, již obžaloval ze smilství se synem. Héberť měl
v komuně veliké slovo — odměněn byl dokonce korunou.

14

když (v kvétnu 1793) propušíén byl z vazby, do niž byl
konventem vsazen, kteréžto pocty však velikomyslné ne-
přijal. Z jeho hlavy zrodily se návrhy, jako na přiklad aby
se zbořily všecky věže — příčí prý se zásadě rovnosti.

Netoliko v komuně, nýbrž všude za vládá malicherná
a krátkozraká praktíckost — zahrady na příklad se mají
zrušit a posázet zemáky. Návrhy takové obyčejné zůstaly
jen na papíře, ale charaícterisují své původce. Z podobných
důvodů stoupenci Hébertovi a Chaumettovi brojili neto-
liko proti přepychu, ale i proti umění a uměleckému vkusu;
obřad církevní zdál se jim také býti přepychem a zbyteč-
ným. Arci nejeden z léch apoštolů prostého života sám žil
proti svým zásadám.

Jako v Paříži i na venkově — v městech — radiká-
lové postupovali týmž způsobem; ba na venkově někteří
předstihovali Paříž. Patronové mést bylí zaměňováni svět-
skými ►svatýmK na příklad >Bruíem<. města si měnila názvy
(na příklad Sť. Denis ve Franciade), knéží byli rozehnání
(depréťrísation), a konventu se oznamovalo, že >dechristi-
anísace< Úplné je provedena. Některé petice a zprávy dý-
chaly vášní přímo ukrutnou. V jedné se mluví na příklad
o >černém živočichu, zvaném: farář<; v druhé se oznamuje,
že >butika lži, přetvářky a lenivosti< (= kostel) je zavřena
a tak podobné. Z této příčiny konvent se usnesl pod tímto
nátlakem na zákoně, že všichni občané mají právo usta-
novit si kult podle své vůle a zrušit obřady, které se jim
přestaly líbit.

V radikálním směru velice působilo zrušení katolic-
kého kalendáře — 5. října — a zavedení kalendáře republi-
kánského; ačkoli se to učení nedotýkalo přímo, přece se
tím >dechristianisace< podporovala i oficiálně; ještě více
působilo, když bylo zakázáno všem duchovním vyučovat
v národních ústavech a školách; vojsku, školám a všem
obcím byly poslány životopisy proslavených herou repu-
bliky.

Přes to, že se vláda oficiálně pořád zdržovala, jednot-

15

liví členové její a úředníci svou autoritou předstihovali,
možná i tlumočili pravé její smýšlení. Tak na příklad Fou-
ché, jeden z revolučních komisařů, na venkove o své újmé
zaváděl >kul( republiky a přirozené mravouky na místo
dřívějšího náboženství svatoušství a předsudků<; nařídil,
aby se pohřby dály bez náboženského obřadu, a v městě
Neversu uspořádal slavnost bohyně Vesty a postavil chrám
Amora, aby se v něm uzavíraly sňatky.

Tak přišlo k rozkřičenému sedění konventu dne 7. li-
stopadu 1793. Konvent jedná o petici >konstitučního< faráře
Parensa, počínající se frází: >Jsem kněz, jsem farář, tedy
šarlatána, a končící se žádostí za státní pensí. Právě se pe-
tice odevzdává bernímu výboru — přes to. že učinila na
mnohé dojem velmi špatný — tu do síně vstupuje >konsti-
tučnu biskup pařížský Gobel, doprovázený svými vikáři
a pověstným předsedou obce pařížské Momorem, obecním
prokurátorem Chaumettem a jinými úředníky obecními.
Momoro oznamuje ve jménu přicházejících, že klérus pa-
řížský vzdává se své pověry, chtěje napořád sloužit jen
svobodě, rovnosti a pravdě. Na to biskup Gobel v krátké
řeči potvrzuje, že narodiv se jako plebejec, vždy ctil suvere-
nitu národa; národ svěřil mu úřad biskupský, národ žádá.
aby se úřadu vzdal, je tudíž národa poslušen. Na to složil
odznaky svého úřadu, prsten a kříž, na stůl konventu a na-
sadil sí červenou republikánskou čepici na znamení své
oddaností ideám jakobinským. Po biskupu tutéž komedii
provedli jeho vikáři. Předseda konventu, jakýsi Halvi, přijal
prohlášení Gobelovo nastudovanou řečí o Nejvyšsí Bytostí,
Ctností a tak dále, načež Chaumette učinil návrh, aby tento
historicky památný den dostal své zvláštní místo v repu-
blikánském kalendáři. Po tomto návrhu povstalí čtyři du-
chovní poslanci — mezi nimi protestantský farář z Tou-
louse — aby učinili po příkladě Gobelově. Ubohý Gobel
— ubohý svou slabostí a poddajností — neměl asi tušení,
že dříve než půl roku uplyne, složí svou hlavu na guillo-
tíné! Sedění se skončilo mužným prohlášením biskupa

16

z BIoís, abbé Grégoíra: byl prý vždy přítelem svobody a
nepřítelem pověry, ale úřad svéřeny a věrnost svému ná-
boženství zachová, dovolávaje se platnosti zákonem zabez-
pečené svobody.

Rozumí se, že komedie s Gobelem byla umluvena;
Glooíz byl biskupského slabocha náležité zpracoval. Ta-
ková zvláštní theatrálnost je pro hnutí charakteristická. Při
všech těchto a podobných počinech >atheistúm< šlo přede-
vším o vnější stránky náboženské, tedy o kult a církevní
zřízení, a proto nahrazovali starý obřad novým. Vymýšlely
a pořádaly se v Paříži všelijaké slavnosti a zaváděly pak
po městech menších, ačkoli i tam byly v té příčině vyna-
lézavé hlavy. Je však pochopitelné, že nové obřady jsou
namnoze napodobením obřadů zrušených.

Je zajímavé a poučné vidét, jak v tehdejší rozechvěné
době sýmbolisace má veliký úkol — již v tom se dá po-
střehnout jakýsi prvek náboženský. Bude snad čtenáře za-
jímat, popíšeme-li mu republikánskou slavnost národní;
pozná, že právě i při takové slavností metafysika a nábo-
ženství mají svůj patřičný podíl.

Veliká slavnost taková odbývala se v Paříži dne 10.
srpna 1793 na náměstí Basíilly. Postavena byla socha Pří-
rody, z jejích prsou vytékaly pramenové čisté vody a četl
se nápis: >My všichni jsme její déti.< Vedle Přírody stály
ještě socha Svobody a Lidu (ohromný Herkules]. President
konventu Hérault de Séchelles zahájil slavnost touto řečí,
ducha nového náboženství charakterisující: >Přírodo. krá-
lovno divochův I civilís ováných národů! Tento nesčíslný
lid, shromážděný před Tvým obrazem s prvými paprsky
slunce, je Tebe hoden — je svoboden. Na Tvém lůně,
v Tvých Svatých pramenech nalezl opět své právo — ná-
rod se obrodil. Po stoletích otroctví a bludu musil se vrá-
títi na Tvé prosté cesty, aby si vrátil svobodu a rovnosti
O přírodo I Přijmi výraz veěné oddanosti Francouzů Tvým
zákonům ať čisté vody. prýštící se z Tvého nitra, posvětí
to veliké spojení bratrství a rovnosti všech přísahajících

17

Ti v tento den, spojení ze všech nejkrásnéjší. na než slunce
kdy svítilo od téch dob, co se rozsvítilo v nekonečném
prostranstvu a tak dále. Na to zaníceny řečník naplnil
pohár vodou a dával zástupcům národa piti ... Tech zá-
stupců bylo 87, po jednom z každého departementu; když
se zástupce napil, spustilo délo, a když dopil poslední, spu-
stila déla všecka najednou. Na to se hnuli zástupcové, a
sice zmíněných 87 a k tomu Ješté 7000 venkovských vy-
slanců. každý nesl olivovou ratolest ... Za poslanci, zá-
stupci a vyslanci kupil se lid . . . Procesí vytáhlo na pole
Martovo a postavilo se tak, aby představovali pravou Sva-
tou Horu.

Tato slavnost stála — 1,200.000 franků, nepočítajíc
cestovné a zaopatření téch 7000 zástupců lidu.

Slavnost tato a jí podobné nemély na lid hlubšího
vlivu. Není divu: filosofické fráze byly mu nesrozumitel-
né, ani mu neimponovaly; kdo trocha myslil, musil si říci,
že mu socha kteréhokoli svátého je milejší a že obřad véky
posvěceny je krásnější a velebnější a ~ hlavně — i da-
leko rozumnéjíi, než všecka ta nová cvičení v hymnech
deistických, paníheistickych a atheistickych. Podtrhujeme
slovo rozumnéjÉí, neboř v tom tkví: všecky ty pokusy,
i pokus o kult Rozumu, nerovnaly se zdaleka rozumnosti
kultu starého, a proto neobstály, zanikly, sotva se zrodily.
Vždyť ani esthetickému vkusu nevyhovovaly všelijaké ty
velesochy z lepenky a malty. Lid se pro ta divadelní před-
stavení nenadchl; čí měla se mu líbit proto, že je odehrá-
vali na ulici poslancové a ostatní veřejní činitelé?

Chaumette a jeho přátelé nebyli spokojeni, pokud se
Jejich náboženství nezťélesnílo ve formy viditelné; proto
se na jeho návrh z metropolitánského chrámu Nofre-Da-
me udělal chrám Rozumu a místo nedělního kultu bylv
zavedeny pravidelné >nedéle< republikánské. Obřad při
tom byl asi tento: Hlava města a obecní úřadníci přečetli

18

v chrámu Rozumu práva človéka a nejnovéjší vládní na-
řízení ; promluvili o tom. co se déje na bojišti, a dali zprá-
vu o událostech poslední dekády. Pak se přečetly pokyny,
rady a stížnosti, hozené do >ust pravdy^ — schránka v chrá-
me Rozumu — néjaky řečník promluvil mravokárnou řeč;
hudbou a zpíváním republikánských hymen končila se tato
republikánská >mše<. V chrámé byly dvé tribuny, jedna pro
starce, druhá pro téhotné ženy. s nápisy: >Octa stáří — úcta
a péče ženám těhotným. <

Avšak tyto obvyklé svátky neuspokojovaly, kult Roz-
umu se musil zahájit velikolepou a okázalou slavností ná-
rodní. Proto 10. listopadu 1793 byla uspořádána obcí pa-
řížskou veliká slavnost Rozumu v novém chrámé Roz-
umu. Toť ona slavnost, o které se obyčejné mluvívá a již
tedy chceme tecf skízzovat.^)

Uprostřed chrámu vyzdvižena byla jakoby hora. po-
setá drahocennými látkami: na hoře vystaven byl >filoso-
fíi< v řeckém slohu chrám; vedle chrámu čněly trůny >Roz-
umu< a >Svobody<. Slavnost se počala hudbou; za hudby
vycházelo z chrámu procesí bíle odénýcn družiček, až se
objevila bohyně Rozumu — herečka Maillard — v bílé
říze s modrým — barva nebes! — pláštíkem přes ramena,
vlasy rozpuštěné, na hlavě čapka svobody. Zasedla na
svůj trůn, zapálivši ohromnou pochodeň, představující svět-
lo filosofie; Chaumette klekl před ní a zakuřoval kadidlem

— před ním na zemi povalená socha Panny Marie

Choristky z opery zapěly hymnu, Chaumette mélslavnost-

s) Při vypsání jednotlivých slavností a vflbec i jinde možná
ta ona podrobnost není udána správné; v různých spisech o věci
jsou značné odchylky. Tak na přiklad jedni udávají, že bohyní
Rozumu dne 10. listopadu byla Mme Momoro, druzí jmenují ja-
kousi herečku, třetí mluví o prostitutce a podobné. Srovnával
jsem údaje, pokud možno bylo, s prameny nejspolehlivéjšími,
zejména s Moniteurem tehdejším (Gazette nationale ou le Mo-
níteur universel), přes to tu i tam jsou así omyly. Nejsa sí jist,
mnohé zajímavé detaily, od historiků vypravované, jsem proto
pominul. Ostatně nešlo mi o podrobnosti.

19

ní řeč, a na to se celé shromáždění odebralo do konventu ;
čtyři občané nesli bohyni na sedadle dubovím ověnčeném
— bohyně se opírala o kopí. V konventě Chaumette před-
stavil bohyni řečí velebící rozum, jenž se zahošťuje místo
fanatismu, oznamuje >zákonodárcúm<. že Francouzové sla-
vili (edíny pravý kult, kult svobody a rozumu: >Tam jsme
opustili idoly nežijící k vúli Rozumu, k vůli tomu obrazu
živému, mistrovskému dílu přírody. < Po těchto slovech od-
halil živou bohyni Rozumu — president konventu posa-
dil |i na okamžik vedle sebe a dal jí bratrský polibek, a
shromáždění propuká v nadšené: >Ať žije Rozumí Pryč
.> fanatismem I Ať žije republika !< Na to se zase celé shro-
máždění vrátilo do dómu i s konventem. >oplatit Rozumu
návštěvu^.

Nový kult Rozumu, Jak vidět, měl své přívržence v šir-
ších vrstvách pařížského lidu; nikoli republika, ale komu-
na pařížská měla ve věci vedení. Nový kult nebyl by však
ani na ty širší vrstvy působil silněji, kdyby se rozčilení ne-
bylo živilo událostmi jinými. A právě v dobu, kdy se no-
vý kult zavedl, šířila se zpráva, že se kněžstvo tajně spiklo.
Generální rada pařížská vydala proto dne 23. listopadu své
nařízení nejradikálnéjší; >Protože sám národ dal na Jevo,
že si nepřeje jiného kultu než kult Pravdy a Rozumu, ge-
nerální rada ustanovuje: Všecky chrámy a kostely všech
možných vyznání v Paříží budtež neprodleně zavřeny: kně-
zi a služebníci kultů budou odpovědní za nepořádky, kte-
ré by se následkem náboženských přesvědčení vyskytova-
ly; kdo se pokusí otevřití chrám nebo kostel, bude žalařo-
ván jakožto osoba podezřelá; revoluční komitéty budou co
nejpozornéji bdíti nad knéžímí. a konečně: konventu bude
dodána petice, aby vydal nařízení, jímž se kněžím odní-
mají všeliké veřejné úřady a nedovoluje účastniťi se zho-
tovování zbraní.«

Kult Rozumu se nyní rychle šířil v departementech.
Aulard tvrdí a dokládá to důkazy, že nebylo jen poněkud
většího města ve Francií, jež by alespoň na čas nebylo za-

20

vedlo nové náboženství ; je podivné, že právě (a místa, jež
byla pokládána za nejvérnější sídla katolicismu, oddávala
se novému kultu s jakousi přímo zuřivosti.

Pokud se venkova tyká, lze konstatovat, že nový kult
na mnohých místech slavil se velmi vážné; avšak jinde,
jak i v Paříži, kultu Rozumu napomáhal Bacchus a Venu-
še — ženy, ne vždycky nejlepší, představovaly bohyni
Rozumu, a slavnosti se končily rozpustilostí a nemravností.

Avšak nadšení pro Rozum záhy utuchlo. Sotva že byla
nová bohyně postavena na zhanobené oltáře křesťanských
svatyň, bvla svržena — kult Rozumu zaménén kultem
Nejvyšší Bytosti.

Kult Rozumu se nemohl dlouho udržet, již pro svou
abstraktnost a prázdnotu, jak jsme jíž řekli. Obřadový
hocus pocus nemohl se na dlouho líbit nikomu, kdo si
věc přemyslil. Povstávali tedy brzy odpůrcové i v konventé
Samém.

Proti novému kultu se postavili radikálnější svobodo-
myslníci, Jejich mluvčí správné ukazují na nedůslednost
Jevící se v počínání téch, kdo spalují sice modlitební kni-
hy, kříže a jiné znaky »pověry<, ale ve svém rozumu
neučinili ještě dokonalé autodafé všemu náboženskému
přesvědčení. Nelze prý bytí republikánem na zemi a na
věčnosti royalistou . . . mají se v národě šířit metafysické
názory Lockovy a Condillacovy- a národ musí přivyknout
vidět v soše pouze kámen, na obraze pouze barvy a plátno,
sic jinak zabředne v úplný polytheism . . .

Největším odpůrcem nového kultu Rozumu byl však
Robespierre a jeho přívrženci. Robespierre byl a zůstal
věrným přívržencem Rousseaua a jeho náboženských zásad,
a hlavně byl fanatickým obhájcem víry v >NejvyššíBytosť4 a
v nesmrtelnost duše. KdyžHébert.Chaumette, Glootz a jejich
přívrženci zaváděli svůj kult, Robespierre zuřil; s Robes-
pierrem v tomto punktu souhlasil Danton, jenž >kněžoury
atheismus více nenáviděl než >knéze pověry<. Avšak Ro-
bespíerre a jeho přívrženci chystali se vystoupit, až by

21

blouznění pro rozum uťuchlo — a mohli vystoupit velmi
brzy. Nadšení pro kult Rozumu se záhy vykouřilo, a lid
fíž jíž se počal ohlížet po svých starých chrámech vlastně
nezapomenutých — v tom okamžiku Robespierre poklá-
dal za vhodné zavěsti kult Nejvyšší Bytosti,

Vypíšeme tedy nyní, jak Robespierre postupoval,
V tom postupování se právě jeví charakter Robespíerrúv,
i bude nám snad možno, nahlédnout do duše tohoto člo-
věka. a tím zároveň do značné míry postihnout charakter
revolučního teroru a revoluce vůbec. Proti některým ne-
správným názorům o Robespierrovi a o revolucí francouz-
ské pečlivé konstatování faktů především je potřebné.

Robespierre počal svou theologickou výpravu napřed
v klubé velmi vypočítavě. Když pozoroval, že kult Roz-
umu ztratil téměř všecek svůj kredit, zabezpečil si napřed
souhlas svých přívrženců; vláda sama se oficiálně halila
v nestrannost, ačkoli všem rozumnějším nejapnosti Gloot-
zovy a Chaumettovy dávno byly proti mysli. Pod rouškou
nestrannosti ukrýval se také již úmysl, v příhodnou dobu
zabočit na konservativnéjšl dráhy, a kult Nejvyšší Bytosti
a Jeho dogmata byly konservativnéjšl.

Robespierre začal v klubu (jakobínů) hned 21. listopadu
důvody čisté politickými. Ukazoval, jak se celá Evropa od-
vrací od Francie proto, že se kultem Rozumu úplně roze-
šla s náboženstvím. Argument působil mocné — neboť už
dávno pálil mnohé jakobíny úsudek Evropy. Vždyť si mů-
žeme představit, jak se všude o novém náboženství a kul-
tu Glootza a soudruhů mluvilo a psalo. Tento moment
padá velmi mnoho na váhu; vždyť celá Evropa, alespoň
její monarchicky smýšlející vrstva, potírala revolucí a re-
publiku, jsouc k tomu četnými a mocnými emigranty
francouzskými vydatné nabádána. Podobně z politických
důvodů Robespierre odsuzoval zejména atheism nového
kultu, ačkoli k tomu, jak Aulard připomíná, neměl vlast-

22

ně příčiny, neboť kult Rozumu ve skutečnosti prý nebyl
atheístický. Nebyl a byl. Náboženství Rozumu bylo, jak
jsem už řekl, atheismem v ideí, totiž podle zámyslů svých
zakladatelů; ale ten atheism nebyl důsledný, nebyl filosO'
fíckým přesvědčením, obzvláště když se chtěl státí zároveň
kultem populárním. Byla to divná směsice názorů metaíy-
sických a mythických — nalezneš silné prvky polytheístí-
cké, pantheistické a jiné, v nichž se však zřejmě obrážel ra-
cionalism doby — odsud také kult Rozumu,

Robespierre upotřeboval atheismu k obžalobě — z ari-
stokratismu, a to působilo. Radikálové mu sice odpovídali,
že spojení atheismu a arístokratismu je nahodilé, že tyra-
nie a aristokracie ho upoířebují jako zbraně protírevoluční.
Radikálové, jak jsme již upozornili, souhlasili dokonce
s odsuzováním kultu Rozumu, ale ovšem zpěčovali se
přijmout důvody Robespierrovy pro novou dogmatiku
deistickou. Avšak Robespierre měl již vyhráno. >Ať si fi-
losof — argumentoval — dovozuje mravnost z jiného
pramene, ale chraňte se urazit posvátný instinkt, všeobecný
cit národů. Kdyby Boha ani nebylo — deklamuje s Vol-
(airem — musil by se vynalézti.< Lid potřebuje víry v>Nej-
vySší BytosU, aby zůstal mravný — tomu starému politic-
kému argumentu i atheistíčti lišáci přikyvovali.

Konvent se rozdělil na dvě strany — nemaje po pr-
vých pokusech Robespíerrových ještě tušení, že na místě
kultu Rozumu chce zavěsti kult Nejvyššl Bytosti a sám
býti jeho veležrecem. Danton se k němu připojil, domní
vaje se, že postačí íheoretícká diskuse v konventě a záko-
nem garantovaná volnost přesvědčení. Právě Danton svou
řečí 26. listopadu dopomohl Robespíerroví k rozhodné
většině; důrazně horlil proti zneužívání národního shro-
máždění ^náboženskými maškarádami a urážením Nejvyšší
Bytostif.

Proti Robespierrovi >atheísté< také nelenili; objevily
se záhy karikatury, vy pod obující ho v kněžském habitu
pří modlitbě, s podpisem: >NepříteI filosofíe4. Robespierre

23

však pracoval vší parou proti svým odpůrcům. Ve svých
řečech proti atheismu nezapomínal především také působit
na náboženský cit žen a vedle toho ustavičně a soustavně
využitkovával politické nálady. Úspěch byl na jeho straně.
Cítil brzy tak pevnou půdu pod nohama, že vystupoval
proti atheistům odkryté a hned se vší rázností. Časové sku-
tečné úžasné rychle se měnili. Od veliké slavnosti Rozumu
sotva prošlo čtrnáct dní, a pařížská rada 28. listopadu od-
volala své nařízení o zavření katolických kostelů — naří-
zení tedy ani týden nezestárlo. Dne 29. listopadu Hébert (!)
ve svém listě vyzýval k následování Krista. Dne 6. prosince
konvent vydal nové nařízení k ochraně svobody kultu. Týž
Hébert (7. prosince) zříkal se v novinách Chaumetta, 10.
prosince Glootz byl vyloučen z klubu jakobinů, 14. prosince
konvent vydal manifest jakožto tOdpověd na manifest krá-
lů, spojivších se proti republice^, v němž se odmítá obža-
loba, jako by v republice nebyla svoboda vyznání : revoluce
— čteme — není bezbožná (►nous ne sommes pas des
impíes<). Konečné 16. prosince jakobínský klub se usnesl,
aby všichni aristokraté ze společnosti byli vyhoštěni; že to
neplatí proti knéžím, výslovné bylo vytčeno.

Tím bylo po oficiálním atheismu — vánoce se slavily
již ve většině chrámů obvyklým způsobem. Z jara pak no-
vého roku 1794 začaly odpravy zakladatelů kultu Rozumu.
24. března skončili guillotinou Hébert, Glootz, Momoro,
15. dubna padli Chaumette, Gobel a jiní. Nic tedy nepro-
spělo bezcharakternímu biskupovi slavnostní prohlášení,
že je plebejcem a že se ve všem podřizuje lidu, právě tak
jako Héberta nezachovalo, že se zříkal atheismu a všech
jeho bludů. Héberta nesoudili jen pro zločiny politické,
stačila obžaloba, že — kradl šátky a košile! . . .

Tyto a jiné oběti lidských životů Robespierre kladl
na oltář své Nejvyšší Bytosti, až konečné 7. května (1794)
stal se jejím oficiálním veležrecem. Člověk sí musí přečíst

24

jeho řeč v konventé o Bohu a o nesmrtelnosti duše a srov-
nat jí s jeho skutky, aby pochopil toho deistického ínkvi-
sítora. Vášně mají mlčet, a národové, kteří se chtějí dodělat
úspěchu, mají naslouchat hlasu moudrosti . . . Republika
— čteme — je ctnost, nepřátelé Francie jsou vtélením zlé-
ho; republikáni musí bytí lepší než monarchisté, a proto
musili padnout i Danton a jíní. Dokazuje jsoucnost Boha
a nesmrtelnost duše, dovozuje zároveň, že národ musí učení
to zachovat a mít v nejvétší uctivosti. Víra ta není vérou
kněží; knéží jsou pro mravnost, co šarlatáni jsou pro me-
dicínu — Bůh přírody není Búh knéží a tak dále.

Takovýmto způsobem Robespierre přemlouval a zpra-
covával své přívržence, až konečné, zmínéného již 7. květ-
na, konvent slavnostně prohlásil existencí Nejvyšší Bytostí.
Toto památné nařízení zní:

§ 1. Francouzský národ uznává existenci Nejvyšší By-
tostí a nesmrtelnost duše.

§ 2. Uznává, že kultem Nejvyšší Bytosti nejdůstojněj-
ším je plnění povinností člověka.

V dalších paragrafech se ustanovují a upravují svátky,
a to slavil se mají každý >decadi< (10. den místo neděle)
po pořádku slavností ke cti: Nejvyšší Bytostí, člověčenstva,
národa francouzského, dobrodinců lidstva, mučedníků svo-
body, svobody a rovnosti, republiky, svobody světa, lásky
k vlasti, nenávisti tyranů a zrádců pravdy, spravedlností,
stydlivosti, slávy, přátelství, mírnosti, udatnosti, poctivosti,
heroismu, nesobectví, stoicismu, lásky, věrností manželské,
lásky otcovské, něžnosti mateřské, oddanosti synovské, dět-
ství, mládí, mužství, stáří, neštěstí, zemědělství, průmyslu,
předků, potomků, štěstí.

V dekreté zároveň se znovu garantuje volnost kultů.
Robespierre svůj deistícký fanatísm chytře odíval maskou
svobody. Konvent se mýlil, domnívaje se, že prohlášením
deistickě dogmatiky věc bude skoncována; Robespierre
chtěl nejen dogma, ale především kult.

25

Robespíerre a jeho vérní pomocníci velmi dovedné
připravovali deisíické papežsívl. Mnozí prohlášeni kon-
ventu vítali s upřímnou radostí; s upřímnou radostí se však
mísila i neupřímná.

Klub jakobínú a po ném četné spolky přicházely kon-
ventu poděkovat za >vznešený< dekret, adresy ze všech
končin vyslovovaly radost obyvatelstva, že >bleskem spas-
ným zničen atheisme a že dána »všem pravým republiká-
nům povznášející idea žiti svobodné pod zrakem Bytosti
Nejvyšsí a v očekávání nesmrtelnosti dušee. V obecném
nadšeni ostatky Rousseauovy přeneseny do pantheonu —
všude se mluvilo a horovalo o ctnosti a Nejvyšsí Bytosti.

Zároveň Robespíerre dovedné pro sebe využitkoval
atentátu proti nému chystaného. Mladá dívka přišla do
jeho bytu a chtéla k nému být předvedena; Robespíerre
byl však odešel, podezřelá dívka byla zatčena. í nalezeny
u ní dva nože. Přiznala se, že je royalistkou. Podobné i ja-
kýsi Ladmiral číhal na Robespierra, a když se Robespíerre
nedostavil, střelil po Collotu ďHerboisoví, muži po Ro-
bespierrovi tenkráte — jsme pořád v kvétnu 1794 — nej
mocnějším. Collotu ďHerboisoví také se nic nestalo. Kon-
vent s velikým zadostiučiněním vyslechl zprávu o atentátu,
a Robespíerre velmi chytře užil pro svou osobu >zázrač-
ného zachránění*, jakožto důkazu, že Nejvyšší Bytost oči-
vidné se stará o jeho život. >Já, jenž nevěřím v potřebu
žiti, věře pouze ve ctnost a Prozřetelnost, ocitám se v stavu,
do něhož vrahové mne jisté nechtěli přívéstí; cítím se ji-
stějším než kdykoli dříve proti zlobě lidí. Zločiny tyranů
a nůž vrahů učinili mne svobodnějším* a tak dále.

Robespíerre byl absolutním pánem situace, Lid se mu
kořil a zbožňoval ho. Zbožňoval v pravém slova smyslu.
Kolem něho se utvořil celý dvůr osob. žijících jen pro
jeho vůli a choutky, a zejména charakteristická je jakási
tělesná stráž četných dam, jež pod vedením jakési staré
markýzky Robespíerroví posluhovaly, pokládajíce ho za
nic méně než za Nejvyšší Bytost samu.

26

Na charakťerRobespierrův, obzvláště na jeho kněžour-
stvl, vrhá světlo docela jasné fakt. že byl ve spojení s jed*
nou náboženskou sektou. Jíž se stal a udělal mesiášem.
V lidu totiž bujelo v té době sektářství. mezi jiným jakási
Kateřina Théot, zvaná matkou boží. založila sektu velmi
rozšířenou a od lidu váženou; tato »ma(ka božít prohlašo-
vala Robespierra za jednoho z dvou očekávaných mesi-
ášů — druhý byl kartouzský mnich Gerle, proslulý svými
viděními; právě s tímto mnichem byl deistický papež v dů-
věrném spojení. Demagog-žrec využitkoval i pověry pro —
pověru svou a pro své zveličení. Netušil ovšem, že právě
toto spojení s Théoťovou za nedlouho mu bude zkázné.

Konečné mohl Robespierre slavií okázalou slavnost
Nejvyšší Bytosti. Plán slavnosti, ustanovené konventem 7.
května, svěřen malíři Davidovi, a podle tohoto plánu 8,
června slavnost se konala.

Již 4. června Robespierre od konventu byl ustanoven
za presidenta slavnosti.

V určený pak den konvent shromážděný v zahradách
tuilerijských dlouho musil čekat, než se Robespierre do-
stavil. Konečné se objevil. Členové konventu a kdekdo
přišli v drahocenných a hodné nápadných oblecích, nej-
vyšší žree sám oděn byl v chrpové modrý frak a nan-
kýnové kalhoty, s tro (barevným pasem, na hlavě vlající
chochol, v pravici svazeček rži, ovoce a růží. Konvent za-
sedl na amfitheatr. S obou stran stály skupiny mládeže,
mužů. starcův a žen. Děti byly ověnčeny fialkami, jinoši
myrtami, mužové dubovím, starci révovím a olivovím.
Naproti amfitheatru postaveny byly sochy, o nichž hned
povíme.

Slavnost se začala hudbou, na to promluvil Robespier-
re: ^Francouzové, republikáni, konečně nastal den na věky
blahoslavený, jejž národ francouzský posvěcuje Nejvyšší
Bytosti. Ještě nikdy svět. jejž stvořila, neposkytoval Jí di-
vadla hodnějšího Jejích zraků. Viděla, že na zemi panovaly

27

tyranie, zločin a klam: vidí v tomto okamžiku, jak celý
národ, stojící v boji se všemi utlačovateli lidského poko-
lení, zastavil své heroické skutky, aby se myslí a srdcem
povznesl k Nejvyšší Bytosti, Jež naň vložila poslání těchto
činů, davši mu zároveň zmužilost je vyplaítí. Zdali nepo-
depsala Její nesmrtelná ruka, vepsavší do srdce človéka
přikázání rovnosti a spravedlnosti, i ortel smrti tyranům? . . .
Ona vložila v duši vítězného utlačítele strach a výčitky svě-
domí a v srdce nevinné potlačeného upokojení a hrdost:
Ona ověnčila cudností čelo krásy, aby bylo Ještě krásnější;
Ona vláhou nejkrásnéjších slz naplňuje oči synů, tlačících
se k hrudi své matky; Ona mlčetť dává i nejnéžnějším a
nejsílnějším vášním před citem vznešené lásky k vlastí;
Ona dala přírodě velikost, všecku krásu a bohatství . . .
Všecko, co j‘e dobré. Jejím je dílem, anebo Ona sama. Zlo
prýští z človéka zkaženého, tísněného nebo tísnícího sobě
podobné . . .<

Po řečí zpěváci opery zapěli hymnu. Na to Robespier-
re přikročil ke skupině symbolických soch: Egoísmu. Roz-
broje, Ctižádosti, Sprostnosti (falešné) a Atheismu a za-
pálil pochodní z různých konců Atheism, jehož nápis
hlásil : >Poslední naděje cíziny<. Z plamenů Atheismu mži-
kem vyvstal obraz Moudrosti. Na to Robespierre zase
mluvil, a po řečí se průvod hnul ulicemi na pole Mariovo
— kam se bralo před několika měsíci také procesí Roz-
umu . . . Obzvláště vynikající část kultu tvořil zlatý trium-
fální vůz. tažený čtyřmi páry býků s pozlacenýma rohama;
vůz byl naplněn všemi nástroji tehdejšího francouzského
umění a řemesla; uprostřed obraz Svobody, pod jejíž ochra-
nou umění a práce jediné vzkvétají. . . »SIáva republice k
rozléhalo se vůkol — >SIáva Robespierrovik slyšely se
pokřiky — ačkoli tu i tam z ůst svých kolegů z konventu
již již zaslechl poznámky nevěstící nic dobrého . . . Ro-
bespíerre se pokoušel jít sám v čele svých kolegů, ale ti
se mu přibližovali, škádlíce ho, že socha moudrostí byla
zakouřená — že její moudrost je zatemnělá; druzí pokři-

28

kují: >ťyran< a odpovídají: >]sou ještě Bruťové< — jeden
mu šepce: >Tarpejská stráň je vedle Kapitolu !<

Na Champ de Mars nanesena byla hora. představující
oltář vlasti, na vrchu strom svobody — konvent usedá
pod jeho korunou. Skupiny stojí z obou stran umělé ho-
ry. Symfonie začíná, skupiny na to zpívají, odpovídajíce sí
navzájem; na dané znamení družičky vyhazují kvítí, jino-
chové obnažují své meče přísahajíce, že vždycky budou
bránit vlasti, starcové jinochům žehnají . . . matky vyzdvi-
hují své děti, a nakonec všichni pozvedají své ruce. přísa-
hajíce. že chtějí a budou vítězit. Vzývání Nejvyšší Bytosti —
marseillaisa, a konečné ohlušujicí střelba z děl dává zna-
mení. že je po veliké slavnosti . . .

Jak směšná a odpuzující komedie, prozrazující, že její
původce a strůjce začal svou kariéru jako president učené
akademie Arraské. V ničem pravdy, v ničem pravého na-
dšení. v ničem ušlechtilejší jemností; každé slovo, každý
pohyb vypočítán a napřed ustanoven. Čtenář ať si jen pře-
čte >PIán sIavnosti< v oficiálním Moniteuru 7. června do-
podrobna vypsaný, jak každý pohyb, ba každý cit je pře-
depsán, na příklad »0 pěti ráno bratři se obejmou, obe-
jmou se přátelé, manželé, rodiče, děti ; kmet. jehož oči ra-
dostí prolévají slzy, cítí, jak duše jeho mládne. O dvou
v poledne všecko je v pohybu a ruchu; tu matky tisknou
své kojence k prsům ; tam v hluboké úctě obětují své nej-
mladší syny stvořiteli přírody ; v témž okamžiku zároveň
synové dorostlí, zanícení bojovným zápalem, vztyčí své
meče. odevzdávajíce je svým starým otcům, a ti. účastní
nadšení mládeže, objímají své syny a dávají jím své otcov-
ské požehnání . . .< a tak dále.

Kult Rozumu byl tedy zaměněn Robespierrovým kul-
tem Nejvyšší Bytosti. Do zahrady v Tuílleríích na místo
sochy Rozumu byla postavena socha Nejvyšší Bytosti a na
chrámy místo nápisu: >Chrám Rozumu* vepsáno věnová-
ní : >Nejvyšší Bytosti*. Lid si přeměny sotva všiml kult
nový se nelišil mnoho, ba vlastně ničím od staršího, re-

29

spektíve méné nového, a oba byly napodobením obřadu
katolických, v dogma pak lid nevěřil ani v novější ani ve
starší formulaci. Oficiální list départementu Gerského měl
více pravdy, než se domníval, když nové náboženství a
)eho kult takto oznamoval: >Podle dekretu konventu na
přední straně chrámů musí býti nápis Nejvyšší Bytosti na
místě dřívějšího Chrám Rozumu. Tím se příčina uvádí
na místě účinku, ale chrám sám neméně než dříve zůstane
chrámem Rozumu, protože jediné Rozum je s to vzdátí
Nejvyšší Bytostí příslušející čest hodnou toho, kdo Ji vzdá-
vá, i toho, komu se vzdává l<

Robespíerre, sotva že se stal dogmatikem a velekně-
zem svého náboženství, stal se i svým vlastním veleínkvi-
síťorem. Ovšem, tento vývoj nového náboženství byl více
než urychlený — Robespíerre se v tom více přidržoval
příkladu Mohamedova než Kristova. Hned po slavnosti.
10, června, prosadil známý strašný zákon, podle něhož vý-
slechy a celá soudní procedura byly zkráceny na mini-
mum, aby jen co nejrychlejí, co nejvíce >nepřátel Iidu<
mohlo býti odklízeno. Velekněz Nejvyšší Bytosti dával tecT
popravovat denně 50 -- 60 >zrádců vlastw. Krvelačná be-
stie, veřejný obžal obce, Fouquier-Tínville, veleknězův mi-
nistrant, aby věc šla rychleji, guílloíinu dokonce jíž dal po-
stavit do soudní síně . . . Toho ani výbor veřejné bezpeč-
ností již nesnesl, hlavně však lid počal hlasitěji a hlasitěji
reptat. Kupci v ulici Saint-Honoré, kudy denně odsouzen-
ci se vyváželi, zavírali své krámy — přenesla se tudíž guil-
loťina do čtvrti dělnické — ale lítost a rozčilení nebylo
tu menši. Od března do 27. července bylo v Paříží popra-
veno tisícosmsetdvaašedesát obětí. Krvelačnost Robespier-
rova zachvátila i venkov ; Jak v departementech strojili po-
dle Paříže slavnosti Rozumu a Nejvyšší Bytosti, tak řádili
proti >nepřátelům<; zastřelovali se lidé v masách, potápěli
v Loiře . . .

Na vrcholu své moci Robespíerre dlouho se neudržel,
čím vynikl, tím i padl — kněžourství ho zničilo. Není ná-

30

hodou, že v konvenťé prvá obžaloba proti Robespierrovi,
byt zatím nepřímá, byla obžaloba proti sekté řečené >mat-
ky božU. Tato obžaloba byla podána asi týden po veliké
slavnosti Nejvyšší Bytosti — od toho okamžiku Robespier-
re byl ztracen.

Nebudeme popisovat podrobnosti jeho pádu. Je zná-
mo. jak se po útoku pro spojenectví s >matkou božw ustra-
níl, ale tím pravé učinil místo svým odpůrcům. Terorism
mu již nepomohl — jíž koncem července (27.) rozléhalo
se v konventé >Pryč s tyranem I<. a Tallien veřejně hrozil
zavraždit ho dýkou, jestliže se nan nepodá žaloba. Našli se
hned dva členové strany hory, kteří žádost vyplnili. V pro-
tokole téhož dne stojí psáno: >Byl v zoufalství, že nemohl
národ zpět přivésíi k fanatismu a katolickému žrectvl, jež
bylo í jeho . . a Časně ráno. dne 28.července, když Barras při-
táhl. aby Robespierra na radnicí jal.Robespierre ještě zhoto-
voval proskripční listinu ; poznav, že partie je prohrána —
velekněz -diktátor pistolí chtěl zakončit život, ale nedo-
střelíl se... Našli ho na podlaze v krví: přistoupil k ně-
mu jakýsi sansculotte a smál se: >Tu ji máte. Nejvyšší By-
tost.< Podobné výsměšky musil snášet až do svého konce;
když ve vězení žádal papír a péro, otázal se ho strážce,
chce-Ii psát své Nejvyšší Bytosti ... A v konventé den po
jeho popravě jeden z řečníků vyslovil svou radost nad zni-
čením tohoto ^katolického krále< . . .

Jaký to náhlý a strašný konec zakladatele náboženství!
On. jenž ve jménu svobody v konventé učinil návrh na
neodkladnou smrt krále Ludvíka, po roce týmž konventem
k smrti byl odsouzen. Konvent se Robespierrem nakazil
mysticísmem smrti a vraždy — večer 28. července 1794
Robespíerre. poslední z 21 odsouzenců, musil položit hla-
vu, vlastní rukou již polovykrvácenou . , . Měl jen jeden
život za tisíce a tisíce, jež obětoval . . .

»Volnost, rovnost, bratrstvím zajásal opět národ — ne-
boř už příliš dlouho >smrí a bratrstvím odpovídali mu jeho
mrační vůdcové, z nichž jeden se neostýchal z tribuny řeč-

31

nické požadovat dvakrátsťosedmdesátíísíc hlav k zabezpe-
čení míru ... byl snad lídštéjší než jeho římský předchůd-
ce, jenž celému člověčenstvu přál hlavu jedinou...

Historicky zavádění nového náboženství Rozumu a
Nej vyšší Bytostí netéžko jest pochopitelné.

Povážíme-lí, že kult Rozumu podstatné se neliší od
kultu Nejvyšší Bytosti. Jak uvedený reskripí gerský správ-
né povídá, musíme vidět v obojím pokuse praktické dů-
sledky deistické filosofie. Filosofický rácíonalism minu-
lého století, podstatně protináboženský, vtělil se v nábo-
ženství své. Odsud právě kult >Rozumu<. toho rozumu,
jenž se od počátků nové doby tak příkře stavěl proti tra-
dici, církvi a náboženství positivnímu. Ošili o filosofickou
a politickou svobodu docházelo podobného výrazu v těch
různých slavnostech a sochách >Svobody< a >Lídu<; jinou
stránku téhož úsilí postihujeme ve zbožňování >Přírody<.
až konečné docela logickým postupem všecky tyto ab-
straktní bytostí pohlceny byly >Nejvyšší Bytostí^. Tato >Nej-
vyšší Bytost< je deistický Bůh, ostýchavý theísm pro ner-
vosní dámy a pány pařížské: byl to Pán Bůh v rukavičkách,
neboť prosté vzývat Boha — to bylo na žáky Voltaírovy
a Rousseauovy mnoho. A Bůh na papíře dlouho nevy-
držel.

Robespíerre ve svých náboženských názorech úplně zá-
visel na Rousseauovi. Od Rousseaua přijal hlavní svá dog-
mata, víru v Nejvyšší Bytost a v nesmrtelnost: z Rous-
seaua čerpal také důvody pro to. že státní moc smí obča-
nům předpisovat určité vyznání víry. Podle Rousseaua stát.
obnovený na základě společenské smlouvy, dokonce má
právo smrtí potrestat toho, kdo se veřejně přiznal k dog-
matům státního náboženství, ale podle nich nežije. Je dů-
ležité na tuto theoríí Rousseauovu výslovně ukázat, má-lí
býti deistický teror pochopen.

Kulí Nejvyšší Bytosti měl proto také být kultem čisté

32

humanity — dekret ze 7. května 1794 dovršil prohlášení
práv člověka z roku 1791: tentokráte se prohlásila práva
člověka a občana »pod záštitou Nejvyšší Bytosti<. kult této
Nejvyšší Bytosti měl byt dovršením, náboženským zpeče-
těním těchto přirozených práv člověka.

Dogmata Rousseauova byla vyznáním tehdejší filoso-
fie vůbec. Rousseau věřil, co věřili v Anglii deistě: a co
ve Francii hlásal Rousseau, tomu v Německu zároveň s Ro-
bespierrem učil Kant. Kant roku 1788, tedy v roce před
propuknutím revoluce, prohlásil ve své »Kritice praktické-
ho rozumuí, co Robespierre od konventu vynutil, a v le-
tech 1793 a 1794, tedy v stejnou dobu, Kant právě tak
jako Robespierre náboženství redukoval na konání naších
mravních povinností. Kantův spis >Nábožens(ví v mezích
pouhého rozumu< vyšel 1793, v 2. vydání 1794.

Francouzská revoluce je revoluce celého tehdejšího
vzdělaného světa. I u nás v Cechách se svobodomyslníctví
ujalo, majíc svou vědeckou oporu v Učené společnosti*):
filosofie francouzská panovala i v Petrohradě a hlásala se
s trůnu, jako v Berlíně a ve Vídni.

Ve Francií ideje deistícké byly ovšem nejvíce rozšíře-
ny, jak tomu svědčí i fakt, že našly mohutný ohlas i v poe-
sii současné. Andríeux Je horoucí deísta, opěvuje jediné
přirozené náboženství, v něm chce spojit všechny národy
v jednu církev. A podivné — papež ať pry se chopí věci,

*) Právé den před smrtí Chaumettovou a Gobelovou — T4.
dubna 1794 — byl za presidenta Učené společnosti pražské zvo-
len hrabě Hartig, Jenž před svým nastoupením pokládal za nutné
ospravedlnit sebe a Společnost proti obžalobě/ že je ve spo ení
se svobodným zedoářstvím/ jež/ o tom není pochybností i na vý-
voj francouzské revoluce mělo značný vliv. Hrabě Hartig/ ačkoli
sám byl svobodný zednář/ jakož i jiní Členové Společnosti/ hájil
Společnosti slovy : //. . . A poněvadž mnozí poloučení a tak zva-
ní novověcí filosofové v jiných končinách světa opovážili se spisy
a činy dotírat na náboženství a zřízení státní/ tož praví učend
i členové Společnosti Nauk jsou tím více povinni . . . býti obe-
censtvu ve všem za příklad k lásce/ k pořádku a zákonfim.c

33

a celý svěť se mu odevzdá. Andríeux patrné není pouze
deísta, ale deísta francouzský: z katolicismu mu utkvěla
církevní organisace, politický význam katolicismu a zejmé-
na papežství : je racionalista, vzývající rozum, chtél by být
veden — papežem. I Robespierre věřil, jak véřil Andrieux,
véfil také v papeže, jenže papežem chté! býtí sám.

Dílo Robespierreovo nalézalo i v Chenierovi svého
pévce. Marie Joseph Cheníer péje své zbožné hymny s tím
větším zanícením, že mu guillotina vyrvala staršího bratra,
básníka néžných elegií. Jenž mél odvahu ve svých verších
postavit se ukrutníkům. Cheníer byl revolučním hymno-
grafem — pél své hymny na svobodu, na rozum a jeho
kult..,*)

•

Nestačí arci vysvětlovat náboženské pokusy revoluč-
ní toliko historicky ; alespoň se nesmí zapomenout na oso-
by, jimž byl v událostech osudem uložen vynikající úkol,
a hlavně běží o to, pochopit charakter Robespíerrúv.

O francouzské revoluci a obzvláště také o Robespier-
rovi dnes mnohým se líbí úsudek Tainův. >Taková je okra-
sa revoluce: lesklá maska, ale pod ní je šeredná tvář; po-
dle jména panuje theoríe humanitní, ve skutečnosti revo-
luce je štítem diktatuře špamých a nízkých vášní ; v jejím
pravém představiteli, jakož i v ní samé, všude vidět, jak di-
voká ukrutnost provází filanthropií a z pedanta vystupuje

kat.4«)

Pedant, z něhož se stal kat — není to znamenitá char-
akteristika Robespierra a jeho díla? Není, Lesklé dílo
Taínovo nám málo vysvětlilo revoluci. Pedant stávající se
katem nevysvětluje ve skutečnosti nic, I Taíne o francouz-
ské revoluci psal jako pedant — pedantů je mnoho a vše-

^ SrovQci o poesii za. reroluce Géruzez: Hiscoife de la lícté*
racure fran^aíse pendant la rěvoluttoa 1789 — 1800/ 8. vyd. 1884-
Taine; Les orígíaes de la France coatemporaine : La
RcTolutíoa líI./ zakončeni stati o Robespierrovi.

34

líjakych, a kat — kat vykonává svou hrůznou práci: z ja-
kých pohnutek? V tom to vézí,

Do jisté míry ostatně i Tainúv >pedant< obstojí. Dojista
Robespierre jakožto literát zjevuje se jako parvenu; je
mélky veršovec. veliký milovník frází, neúnavný mluvka,
deklamující pro galerie; téméř všecky myšlenky jsou vy-
půjčeny, nastřádány z jeho učitelů Voltaira, Raynala a hlav-
ně z Rousseaua. Je pedant, je scholasta guiílotiny; když už
mu šlo o hrdlo, přinesl si pracné složenou a načisto opsa-
nou řeč do konventu, v níž deklamoval o Francii, člově-
čenstvu, ctnosti . . . Arci, týmž pérem, jímž vpisoval do
svých řečí lesklé věty z Rousseaua, proskriboval nové
obětí . . . Ale ukrutnost sama nevykládá nám celého Ro-
bespierra. Robespierre byl především fanatik, fanatik ná-
boženský. Robespierre se stal náboženským diktátorem, a
pravé proto i diktátorem politickým; Robespierre založil
deistický caesaropapism. Je augur deísmu, ale augur věřící
ve své augurství. Je knéžour, zakládá demokracii z pře-
svědčení. z fanatismu. Věří ve svou Nejvyšší Bytost, jejíž
je jediným prorokem. Revoluci pokládá docela upřímné
za revelaci.

Nezapomínejme, že jde o revoluci. Když se lidé zba-
vují násilné vší autority, jako Francouzové odpravivší své-
ho krále, tím právě a zároveň podávají šíjí autoritě nové.
Tou autoritou se stal Robespiene. Nebyl ani první ani po-
slední diktátor. Připravoval cesty Napoleonovi. Madame de
Štaci měla dosti pravdy, řkouc o tomto, že je Robespierrem
na koní. 1 Robespierre chtěl zakončit revoluci, není po-
chyby, že chtěl zachránit a navždy zabezpečit republiku na
zásadách Rousseauových. >Věn všemu, co nká< — pověděl
o něm Mirabeau; a on pevně věřil a hlásal, že cílem re-
voluce bylo: >panstvl oné věčné spravedlnosti, jejížto zá-
kony jsou vryty ne v mramor a kámen, ale v srdce všech
lidí, i v srdce otroka, jenž na ně zapomíná, i v srdce tyrana,
jenž jích neuznává.^

35

Robespťerre věřil sobě. Pokládal se za vyvolence své
NejvySSí Bytostí, věřil v své poslání, věřil, že království
ctností vyžaduje těch tisíců a tisíců hlav. Věřil, že oběti
jeho byly nemravné a že musily byt zničeny v zájmu re-
publiky.

Jak Robespierre věřil sobě, tak mnozí věřili jemu. Ja-
kobínť byli mu oddáni. Ale i v širších kruzích, po celé
Francií, měl věřící. Jeho hrúzovláda by nebyla možná, kdy-
by v lidu nebyla nalézala jistého souhlasu. Pohnutky a dů-
vody mohly byt rozličné. Jedni byli zfanatisováni. druzí
neželeli krve z nenávistí k tyranům, třetí ospravedlňovali
krveprolití ve Jménu pořádku a státní autority, čtvrtí z dů-
vodů ještě jiných.

Avšak o tomto není pochybností, ohromná většina
s ním nesouhlasila, jak vidět již z toho, že se ho brzy zba-
vili. Tak bývá často, ba vždy: panují jednotlivci, panují
menšiny. Veliké množství lidí raději snáší hrůzovládu, než
aby se vždycky, anebo aspoň včas terorismu opřelo. Re-
voluce byla dílem menšiny, nepatrné menšiny. To věděli
vůdcové revoluce nejlépe. Camille Desmoulins pověděl
že roku 1789 ve Francií bylo jen deset republikánů, a Dan-
ton vyřkl, že republikánů je menšina pramalá. De Ferri-
éres napsal : Francie mlčí před třiceti fakcíosy. Vždycky
jednotlivci terorisují množství. Lidé od přírody jak jsou
panovační, tak se dají také rádi opanovat; a jsou lidé také
pohodlní a veřejných věcí nedbalí, a proto se diktátorům
vždy dařívá. Tu panuje diktátor publicista, tam tyran, onde
rebel . . .

Politickým diktaturám nejrozmanitéjších forem dávno
není konce. Neboť veliké, ohromné množství necítí Ještě
spoluodpovědnosti za to, co se veřejně děje, a proto musí
snášet vládu menšiny, jednotlivců. Tak i francouzský národ,
svrhnuv diktaturu Ludvíků a diktaturu přídvorských mai-
tress, octí se pod jhem Dantonů, Maratú, Robespíerrů,
svrhl je a poddal se césarismu. Svrhl Napoleona výbojce,
ale brzy na trůn posadil vraha, Napoleona lil.; padl Na-

36

poieon IIL, a jeho místo zaujal parlament, topící se v bahné
korupce . . .

Robespíerre při svém fanatismu byl demagog. Byl dosti
vypočítavý a nikoli bez chytráctví. Nebyl veliký, jak do-
svědčuje nejen jeho konec, ale i všecko jeho postupování.
S neúmornou houževnatostí a sofistickou vynalézavostí
staví se pořád v popředí, chce býti zbožňován.

Thiers na jednom místě svých déjin francouzské revo-
luce zafilosofoval si o kultu NejvyšŠÍ Bytosti, že prý Je zvlášt-
ní podívaná a stojí za přemýšlení, že lidé, shodivší se sebe
všecku autoritu a provádějící bezohledné systematický pře-
vrat řádů společenských drželi se tak houževnaté dvou
stěžejných ideí všeho náboženství, totiž víry v nejvyšší
bytost a nesmrtelnost. Thiers má pravdu, ale ta pravda
neplatí o Robespíerroví. Robespíerre a Jeho apoštolově
byli deismu, čím byli křesťanství ti všelijací inkvisitorové.
Taíne v předmluvě k svazku, v němž vypisuje revoluční
vládu, uvádí tato slova Klimenta Alexandrijského : >V Egyp-
tě svatyně chrámů jsou zastřeny látkami tkanými ze zlata:
avšak, když nakonec vstupuješ do pozadí budovy hledaje
sochu, kněz se ti blíží s vážným vzhledem a zpívaje v ja-
zyku egyptském hymnu, odhrnuje trochu záclonu, jakoby
(i ukazoval boha. A co vidíš? Krokodila, domácí zmiji
anebo jiné škodlivé zvíře; bůh Egypťanů se zjevuje: Je to
bestie, rozvalená na šarlatovém koberci.< Jak Torquemada
nevyvrací pravé křesťanství, tak Robespíerrův teror ne-
zhanobil revolucí všecku. Jeden z nejlepších obhájců roya-
lismu, a veliký nepřítel revoluce, Mallet du Pan, napsal:
>Byly dvě revoluce, jedna mravní, revoluce duchů, jež
pronikla pravdami a polopravdami, jejichžto základové
potrvají; druhá byla zločinná a barbarská, a ta se dá velmi
snadno vykořenit, jakmile jí moc vypadne z rukou.<<

Nejslechetnější činové zrodilí a rodívají se z nábožen-
ství, náboženství dává člověku moc nad sebou, dává moc.
jež překonává brány smrti, ale té moci vždycky zneužívala
panovačnost a mocí nad duchy budovala království světa

37

tohoto i ve jménu toho, jehož království nebylo z tohoto
svéta. Majíť trůnové v oltářích pevný základ svého trvání,
jenže na ty trůny zasedají i uchvatitelé, zbrocení krví a
obtížení vraždou. Ve jménu náboženství čistého a nepo-
skvrněného Anacharsis i Glootz, Hébert a Chaumette sta-
věli oltáře Rozumu, a jako Dahomejci hrob svého krále
zalévali lidskou krví, ve jménu téhož náboženství čistého
a neposkvrněného, Robespíerre obětoval svému božství
Glootza, Hébería, Chaumeťta a s nimi v běhu tří měsíců
dva tisíce lidských životů a na krvi těchto svých obětí po-
stavil oltář své Nejvyšsí Bytosti . . .

Není ideje vznešené a citu posvátného, jehož by pa-
novačnost nezneužila. Včera ve jménu Boha, dnes ve jmé-
nu vlasti, zítra ve jménu společnosti a lidskosti a vždy
až do konce věků s chytrostí a násilím asijské božisko žá-
dat bude nové a nové oběti; obětuji mu své děti, své
dcery i ženy, obětují mu i životy cizí. ba i vlastní . . .

Kult Robespierrův jaksi nepozorované přestal. Jako
by ho nikdy nebylo bývalo. Přestal sám od sebe. Avšak
tím nebyly zakončeny náboženské pokusy revoluce. Po
kultu Nejvyšší Bytosti organisovalí se roku 1796 v Paříži
za protekce direktoria tak zvaní theophilanthropové, ohla-
šující již svým názvem svou dogmatiku, víru v Boha a hu-
manitu. Také atheisťé se shlukli (1797) v církev; na pla-
kátech oznamovali v Paříži své vyznání víry. počínající
slovy: »Lidé bez Boha vyznávají víru: ctnost jí bude jedi-
ným předmětem.

Veliká masa lidu i v^Paříži, dokonce pak lid venkovský,
vesnický novými kulty málo byl dotčen. Lid nestál o ná-
boženství filosofické. Kaťolicísm byl sice oficiálně zrušen,
ale ohromná většina obyvatelstva mu zůstala věrna. Gazier’)
dokazuje, že i v Paříží za nejhoršího teroru v prosinci 1793,

7) Écudes SUT rhistoire religicuse de la révolutíon řrao^aise/
1887.

38

dvě tři kaple zůstaly otevřeny; vůbec v Paříži chrámy a ko-
stely byly zavřeny jen čtrnáct měsíců. Již roku 1796 bylo
36.000 far s 25,000 faráři a kněží ženatých bylo fen 2.000
(Thiers udává 10.000), Notre-Dame dostal se již roku 1895
15. srpna do rukou katolíků, ačkoli se ještě musili dělit
o chrám s theofilanthropy.

Roku 1801 byl katolicism obnoven i oficiálně; kon-
kordát s papežem, roku 1802 potvrzený, nevrátil Francii
starého náboženství, byl jen zpečetěním skutečného stavu
věcí. Padl diktátor-žrec, a na jeho místě prvý konsul sedá
na trůn césarův, a velekněz státního náboženství vráceného
národu slavnostně ho pomazává, nevida pro šarlat a zlato
krve, lpící na rukou uchvatitelových, dým kadidla přesy-
coval hustá oblaka vstupující k nebesům z potoků a poto-
ků krve . , . Národ francouzský a zejména měšťané paříž-
ští zase slavili nové a nové velkolepé slavnosti; opět —
hudba, hymny, vojsko, střelba, květiny, družičky, alego-
rické sochy, řeči . . . Chraplavá hrdla, jež vzývala po sobě
Rozum a Nejvyšší Bytost, volala ted k trojjedinému Bohu.

39

Pro Knihovničku, v níž vydavatelé nechtěli postrádat
jména Masarykova, zvolena $ autorovým souhlasem starší
menší práce T. G. Masaryka z 1. ročníku Naší doby (stra-
na 162 — 173 z 3. sešitu ze dne 14. prosince 1893 a 2S4
až 268 z 4. sešitu ze dne 10. ledna 1894).

Je to skizza příležitostná: úvaha o kultické stránce
určité fáze velké revoluce francouzské. Velkou revolucí
se autor zabýval hodné a stále znova: filosoficky i poli-
ticky. Analyse a kritika >náboženských< projevů revoluce
uvádí do ohniska Masarykovy filosofie dějin, v níž pro-
blém reformy, reformace, revoluce a otázka náboženská
má význam podstatný.

Stať přes příležitostnou povahu rychlého náčrtu svým
pojetím, tématem zapadá do ústřední linie Masarykova
zájmu a myšlení. V tomto starším článku filosofa huma-
nity ponejprv snad v jeho projevech tištěných přichází
slovo humanita, které v svém smyslu akceptoval a vypra-
coval v základní pojem své ethiky a filosofie dějin, svého
učení i své politiky.

Podle novějších historických studií leckteré detaily
bylo by formulovat Jinak; autor sám naznačuje nesnáze,
s nimiž se potkával při snaze podat fakta a jasný obraz
souvislostí. Zásadní hledisko a východisko kritiky je stále
nedotčeno.

V dorozumění s autorem byl text zrevidován jen po
stránce vnější.

V. K. Skrach.

V srpnu 1934.

T. G. MASARYK: KULT ROZUMU A NEJVYSSl BY-
TOSTI vyšlo jako (rícáťý třetí svazek Knihovny OMNIA,
redigované V. Řezáčem. K tisku připravil V. K. Skrach.
Vytiskli Neuber. Pour a spol. v Praze I. pro nakladatele
A. Synka v Praze VIL Mimo obyčejné vydání vyšlo 100
číslovaných výtisků na ručním papíře vázaných v kůži.